Hra odpouštění

Včera, když jsem jela za svojí klientkou tramvají, jsem přemýšlela o odpouštění. O tom, jak mi odpuštění dokázalo otevřít znovu srdce, když jsem si ho předtím zavřela. 

A v tom přistoupil muž, který byl naštvaný a koukal příkře kolem sebe. Nebylo mi to příjemné. A jak jsem vnímala svoje pocity, které mnou při pohledu na něj procházely, řekla jsem si, že to zkusím.

A tak jsem mu v duchu řekla, že mu to odpouštím. A odpouštím i sobě, že jsem ho nechala, aby mi přivodil ty nepříjemné pocity. 

A ono to zabralo. Najednou jsem se na něj dívala úplně jinak. Ta změna se mi líbila.

A tak jsem začala hrát hru na odpouštění a aplikovat ji na všechny, kteří mě nějakým způsobem přitáhli pohled a mohlo mi na nich něco vadit. Dokonce jsem vyhledávala ty drobné maličkosti, kterých bych si běžně vůbec nevšimla... 

Vadí mi tvoje červená rtěnka. Vůbec ti nesluší.

Šup a odpustila jsem jí to.

Vadí mi, jak posmrkuješ. Vadí mi, jak nahlas telefonuješ. Vadí mi, jak se koukáš. Vadí mi, jak žvýkáš. Vadí mi…

Odpustila jsem jim to všem. A sobě taky.

A když jsem to dělala už poněkolikáté, začala jsem se smát, jak mi to přišlo legrační a bláznivé a zároveň to splnilo svůj úkol. 

Byla jsem v přítomnosti. Už nebyl nikdo, kdo by mi mohl vadit. Všem jsem odpustila. A svět byl najednou mnohem veselejší. A srdce bylo otevřené a radostné.

Ano, lepší by asi bylo je vůbec nesoudit, ale když k sobě budu upřímná, někdy ty soudy prostě prolítnou hlavou, ani nevím jak. A tak si hraju. Je to povznášející. 

Když všem odpustíte, už není co soudit.