Na léčení rukama jsem byla spíš zvědavá, než abych ho potřebovala absolvovat skrze něco vědomě konkrétního. Léčení probíhalo na dálku. Ve stanovený den a čas jsme se po telefonu domluvily, že léčení necháme plynout samo, jen jsem zmínila, že si trochu řeším zuby. Každopádně jsem chtěla vzkaz od mých průvodců.
Po telefonátu jsem si lehla do postele, zavřela oči a léčení začalo. Byla jsem dost nervózní. Po chvíli jsem si uvědomila, že se citelně zklidňuju. Najednou jsem navnímala vibrace v rukou, které se začaly zvětšovat, palce jakoby kroužily. Nohy nic.
A pak přišel docela silný pocit tahu jako z hlavy ven. Jak se tah uvolnil, cítila jsem se velmi příjemně, bylo mi teplo a kdybych zavřela oči, hned usnu.
Po cca 20 minutách jsme se znovu spojily telefonicky. Imi říkala, že jsem toho měla dost v hlavě. Když začala mluvit o mých průvodcích, se kterými napřímo zatím nespolupracuji, dotklo se mě to až k slzám. Vzkaz říkal, že se mám více naučit emoce procházet, pozorovat je a vypouštět, že mi to pomůže předcházet zdravotním problémům.
Již od druhého dne mi začaly chodit chvílemi až absurdní situace s druhými lidmi a já měla možnost pracovat se svými emocemi úplně jiným způsobem než do té doby. Rychle jsem pochopila, že jde o zkoušky, abych měla možnost pracovat s emocemi, ale také vše pozorovat z nadhledu.
Týden po léčení se mi něco emočně náročného stalo každý den. Stále jsem si ale byla vědomá, že jsou to zkoušky, že to musím nechat jenom projít, nebabrat se v tom, nereagovat hned a hlavně to pak vypustit.
Přišlo mi dost velké uvědomění, že rozhodně všechny emoce nevypouštím, že mnohé ani řádně nezpracovávám a tudíž jsou pak uvízlé v mém nitru. A navíc mám bruxismus - skřípání zubů - nevypouštěný přetlak.
A tak jsem začala aktivně se svými emocemi pracovat: přijetí, plné prožití, uvolnění...
V době léčení rukama jsem absolvovala terapeutický tanec, kde jsme se věnovaly svým hranicím, schopnosti postavit se za sebe a vyjádřením nesouhlasu. Imi mi vysvětlila, že průvodci tu cestu umí spojit ještě s něčím dalším, pokud je to zapotřebí.
Ve spojení s léčením rukama se mi naskytly dvě velmi zásadní zkoušky. Moje potřeba nahlas se za sebe postavit se výrazně posílila. Po úplňku se zatměním jsem byla citelně více tlačena do akce a vzápětí se mi naskytlo vyjádřit nahlas nesouhlas s opakovanou věcí, kdy jsem v té situaci já byla ta poškozená, ale nikdy předtím jsem nic neřekla. Nechtěla jsem se nikoho dotknout a tak jsem nenásilně popsala mé nepříjemné pocity s tou záležitostí spojené a ve vší slušnosti poprosila o nápravu. Vnitřně jsem byla překvapivě docela klidná, moje emoce nevystřelily jako obvykle a měla jsem radost, že jsem do toho byla schopná jít. V nadhledu jsem vnímala, že ani necítím netrpělivost a strach z reakce... Odpověď přišla kladná a tak tahle zkouška dopadla dobře.
Povzbuzená úspěchem jsem na druhý den zareagovala na další zkoušku. Tentokrát bylo ale moje nazlobení jiné - poháněné potřebou si rýpnout, vytknout, shodit. Hlas z mysli mě provokoval, tlačil a pak začal i strašit - když to teď nevyjádříš, stane se to znovu! A tak jsem se nechala unést, poháněná kuráží jsem se tedy vyjádřila.
Po odeslání zprávy jsem cítila velkou nervozitu, která mi vytvořila žádaný prostor k analýze: Co to mám za pocity? Pojďme si je pojmenovat! Co vlastně cítím, když se mám za sebe postavit? Nechala jsem celému procesu zcela volný průběh, takže jsem na sebe i zvyšovala hlas.
A přišly mi odpovědi: strach z konfrontace, z konfliktu, že se někoho dotknu, že si o mě druzí budou pak myslet to nejhorší... A tak jsem si ty pocity přijala a uklidnila se. Pak se ozvala hlava - podívej jak velký krok vpřed jsi udělala! A tak jsem snažila z toho radovat.
Jenže pak přišla reakce, díky které se ukázalo, že jsem se v mé vyjádřené námitce zásadně mýlila. Tento zpětný pohlavek dal mým emocím takovou sadu... Plakala jsem, nemohla jsem pochopit proč, když jsem konečně schopná udělat ten velmi žádaný krok vpřed, hned jsem takhle jasně zastavená. Mysl se stále dožadovala odpovědí, ale moje srdce se začalo uklidňovat.
A najednou mi z nitra přišlo uvědomění, že je zcela v pořádku, že něčemu nerozumím, že nemusím pořád na vše hledat řešení, odpověď ano nebo ne, být na té straně nebo na té... A s tím už v nadhledu přišel pocit nádherné svobody.
O dva dny později mi přišlo vysvětlení rozdílu těch dvou situací - zkoušek, v prvním případě jsem jednala ze srdce, ale v druhém z ega.
Čtyři týdny po léčení rukama tedy hodnotím:
V den léčení jsem měla citelně uvolněnou hlavu a po zbytek dne jsem byla v dobré náladě a nabitá. Moje vnímání emočně náročnějších situací se změnilo. Jsem schopná teď víc vidět celý proces od momentu, kdy se něco stane, nástup mé reakce a následně vyplavení různých emocí. Díky tomu se tím už nenechávám unášet jako hadrová panenka a naopak jsem schopná samu sebe vést, abych to přijala, vyjádřila emočně, zpracovala a pak pustila.
Fascinuje mě, co mi pak přichází v dalších hodinách, dnech i týdnech... Samozřejmě hlava pořád jede, ale už nedostává prostor, aby mě zbytečně dlouho držela pod hladinou jako dříve. Ty čtyři týdny beru opravdu jako léčení se vším všudy. Dokonce můj bruxismus se zmírnil a citlivý zub se uklidnil.
Myslela jsem, že nemám žádný velký problém, ale evidentně to celé bylo velké až dost...
Vřele doporučuji a mnohokrát ze srdce děkuji